Co jsem chtěl mít velmi dávno, ale nemoh zachytit,
to bych mohl míti nyní, a zas není možno chtít.
A vím – tak se hloupě plazit budu muset věčně dál,
ač bych rozkřikl se vztekem, do daleka zlostí řval!
Neb až chvíle uprchne mi, až zas budu, jak jsem sám,
co se dnů pak napočítám, co se marně navolám!
A snad pozdě uzřím tváře, jež si vzaly tuh mých tvar,
až se budu, vím to, cítit myšlenkami pro ně stár.
Marno přemlouvat se v duchu, čítat léta, říc: Jsi mlád.
Pozdě střádat pro vzpomínky, když se má už vzpomínat.
Snad jen budu dumat, myslit, toužit, o všem přemýšlet,
jak to dělám s výjimkami, po sta let snad, po sta let.
A po chvílích neužitých, ubitých pro marné sny,
nezbude mi snad už nic, vím, leda úsměv bolestný.