Tak jako vězeň v hloubi kasemat,
kde jenom kapky ruší hrůzu ticha
a výkřik druhů, již chtí umírat,
v tmu noci klesám, která na mne dýchá.
A na mou hlavu, kterou nechci hnout
(tak apatickým stalo se mi žití!),
vždy tuším, kdy má kapka dopadnout
a kdy se má tam s šustem roztříštiti.
A tak den ze dne, z noci v noc to jde,
mé chvíle předem jsou již otráveny –
A venku tuším, ač to nezřít zde,
svit slunce v den, jenž nemá pro mne ceny.