Obloha daleká slila svou modř v šeď mraků,
ztemnila krajinu zsinalým matným leskem,
a zem si zalkala k tryzně dne hrdlem ptáků
písničku s temným steskem.
Vysvitnul měsíc a zazářil v její šeři
tak jako hostie zdvižená nad kalichem,
v kterém kněz Večer nes' těm víno, kteří věří,
znaveným těžkým tichem.
Podivné postavy mihly se jeho zlatem,
podivná hrůza, jak po mrtvém, dechla z něho.
Utichla země, jak znavena pod mlhy šatem –
mateřstvím všeho zlého.