Když přijde chvíle, kdy se člověk hledá,
kdy myšlénky se z hlavy jeho tlačí,
vždy jako žena zmořená, bledá,
po parketách dnů prchlých Žalost kráčí.
Jde neslyšně, jen jako fantom pouhý,
však duše cítí všecky kroky její,
ba šelest slyší, jímž šat šustí dlouhý,
a cítí, že se vzlyky na ni lejí.
A ještě dlouho, když už jinde kráčí,
zas Žalost cítí, jak jde před ní bledá,
jak Její vzlyky nadšení jí tlačí,
a Její ruka jak jí jizvy hledá.