Neříkám, že nevzpomenu.
To bych prostě lhal.
Vždyť jsem kdysi k tvému jménu
svoje vlastní pjal.
Neříkám, že nemyslívám
nikdy na tvůj smích,
když se v jiné oči dívám –
ale nechtěl bych.
Líp by bylo ještě stále
navždy zapomnít,
a když přijdeš nenadále,
nevida tě – jít.
Neboť vzpomenu-li časem,
jdu-li sám a sám,
mračím se, vztek zachví hlasem,
zuby zaskřípám.
Vztekem skřípám, hanbou zblednu,
nohou kopnu zem,
pro tebe že bídnou jednu
všecko šlapal jsem.