Les ztemněl již a někde v dálce houká výr
a mezi skalami se honí netopýr.
U brodů veselo, tam koupe se dav vil –
Tak bych tam rád, tak rád dnes zase zabočil
a s nimi koupal se a v dálku pak se smál –
A nejdu. Je mi tak, jak bych se všeho bál.
Já se svou touhou zde a k bezstarostným těm,
do středu nahých vil. – O, jaký blázen jsem! –
A přec bych tam měl jít. Je mnoho jich tam as
a mají pevný prs a rozpuštěný vlas
a kterás chtěla by se chvíli nechat nést
do hloubi lesa, kams, po spleti lesních cest
a s okem zavřeným by chtěla poslouchat
o lásce sžíravé, jíž má ji kdosi rád.
A temno bylo by tam u těch černých skal,
snad jenom netopýr by tiše zapískal.
A smál bych se tam s ní, les smál by se tam též –
A – rozum směje se: „Vždyť ty tam nepůjdeš.“