V uších zní mi zvonění nádražních zvonků,
tak jednotvárné.
Hluk!
Přijíždějí vlaky z neznáma,
přivážejí osoby neznámé,
tváře neznámé –
s řečí neznámou.
Vše neznámé!
A v duši je teskno, tak teskno –
Oh! údery srdce, bijícího na poplach!
Mé ruce mrtvy, bych hledal ruce přátel,
mé oči osleplé, bych viděl kouzlo milých tváří,
mé ucho stopeno je v nudném znění –
Neslyším milých hlasů –
Jsem sám, tak sám!
A stále to znění nádražních zvonků,
to jednotvárné,
a hluk, – – –
Oh, údery srdce, bijícího na poplach!