To asi blaho nadpozemské jest:
mít prsa, na něž možno hlavu složit,
a půl své tíže v cizí ruce snést
a půl té cizí na svá bedra vložit. –
A svoje touhy, smích svůj a svůj pláč
vždy s cizím v slzách nebo v zpěvu smísit
a proč? se neptat, neotázat – nač?
a společně i zmírat i se křísit...
Tak rád bych jednou zřel ten blahý svit
a tak bych rád se hudbou duší opil,
již, žel, jsem nemoh’ nikdy pocítit
a – snad jsem ani nikdy nepochopil.