Proč s chutí pil, to věděl Sokrates,
svou číši jedu když si na rty vložil.
Tím činem při všem ještě výš se vznes
a mrtev jako Fenix znova ožil.
Snad bez ní byl by stářím unaven,
kdes na Piraeu sedal na výsluní
chtě starou září ohřát nový den
jak ti, již v stáří před smrtí se sluní.
A z žáků svých ty, jež měl nejraděj,
by byl měl vídat, jak ho předčí denně.
Tak as to bylo, to je celý děj.
A on by byl je patřil unaveně.
A z jeho řeči byl by zmizel žár –
a staré věci byl by opakoval.
Tak as to bude – cítil se už stár,
by ještě déle proti proudu ploval.
A při tom věděl, celá reakce,
že za čas klesne, žáky povalena.
A na vše dojde, co teď jenom chce:
I na slávu i sochu i čest jména.