Předek zřel v něm otce bohů – –
Potom na svítilnu kleslo,
když se zvykle na oblohu
zemi ozařujíc vzneslo.
A pak dlouho ideálem byl ten žár, jenž neumírá –
vždyť se zdálo světu málem býti středem všehomíra.
Pak duch ovšem začal bádat,
z mlh že vstalo v dávnověku,
a že stárne, začal hádat,
že lne z nouze ku člověku – –
Že má skvrny na svém šatu,
a že čím dál méně svítí,
a co horší – v děsném chvatu
za jiným že musí jíti.