Do chrámu svého sám jsem vkročil směle
a obrazy a sochy se stěn strhal
a spustošil to teskné šero celé
a slova hrdá starým bohům vrhal.
Pak odcházeje oheň jsem tam hodil...
a chrám tak dlouho zářil na obzoru
v těch nocích, když jsem chodil, dlouho chodil
a zapomnít chtěl žalmy svojich chorů.
Však bolno mi. Už, škoda, nemám bohů
a nemám, kam se modlit jít a zpívat,
a oltáře, kde sklonil bych svou nohu
a kde bych moh’ u ohně tuh se zhřívat.
Šel jsem se poklonit před cizím božstvím...
a modlitby a kadidlo šel vznítit –
však zhnusilo se mně tam zpívat s množstvím.
Když něco mít – chci vlastní bohy cítit.
Novému božství však též – nové chrámy.
Já stavivo teď sbírám na všech stranách
a na zdi nové kladu nové trámy
a nové písně pěji v nových branách.