Tak unaven, že usnout nemohu,
já před očima Tebe ještě mám
a celou Tvoji zlomyslnost – Hu!
Dnes ponejprve se tu bojím sám.
Strop níže klesá k stěně umdlené,
jak mínil by mne zvolna udusit,
a vše se ztrácí v dáli zamhlené,
kam zrno štěstí marně budu sít –
Zvon šíleně se venku rozchechtal – – –
A z lampy stoupá vzhůru vůně mdlá –
tak je mi teskno, že bych zaplakal.
V mou duši zabloudila strašidla!