Nesetkali jsme se, milá, dosti záhy,
setkali jsme se až kdysi po letech,
skřižovaly se nám trochu pozdě dráhy,
vždyť teď máme v žití nejdivější spěch.
Léta uplynula, co jsme nepoznali,
že jsme vlastně povždy k sobě patřili,
šli jsme nepoznáni za svým cílem v dáli
klidíce, co věky pro nás nasily...
Zaleskly se oči, srdce zabušilo,
zavlhly nám oči touhou umdlené,
bylo nám tak k pláči, až nám bylo milo,
řekli jsme své „ano“, ač jsme chtěli „ne“.
Dali jsme si ruce, které stisku ždály,
řekli jsme si touhy staré jako svět,
plakali jsme smíchem, slzou jsme se smáli,
v radost ze setkání, tek’ žal z marných let.