Už tě nemiluji,
už tě nemám rád,
už se mohu na tě
klidně zadívat.
Už tě mohu potkat
z nenadání, sám,
srdce nezabuchá
a líc bledou mám.
Nemusím už čekat,
kudy chodíváš,
lhostejno mi zcela,
když se nedíváš.
Už si na tě v bdění
nikdy nemyslím,
a když sním, tak věci
zcela jiné sním –
Už tě nemiluji –
Jak jsem tomu rád,
že jsem přece přestal
tebe milovat!
Rozbírám tvá slova,
jež jsi řekla kdys’ –
co si při tom myslím,
neuhodla bys.
Posuzuji slova,
posuzuji čin,
ani netušíváš,
co nacházím vin.
Nezlobím se pranic.
Dávno nežárlím.
Lhostejno, co tuším,
lhostejno, co vím.
Kdybys nyní chtěla
dáti mi svůj smích,
byl bych, na mou věru,
jistě v rozpacích.
Nic od tebe nechci,
nic ti nechci dát.
Nekonečně rád jsem,
že tě nemám rád.