Květ stromů všech zas opadává,
a já se tolik načekal
na provátá jím jitra žhavá!
Jej odnáší teď bouře dravá
a mne zas život někam dál –
Jdu bez oddechu v neurčito – –
Zda, neznámá, se sejdem kdes?
Vždyť nečekat Tě – (věříš mi to?)
mně nebylo by pranic líto,
když bych už nyní někde kles.
Než tak jdu s poslední svou silou,
o, opájím se myšlením
na smavou tvář a duši milou...
jdu zaprášenou cestou bílou,
jdu znaven bílým lupením.