Běželi jsme lesem, v kterém ztichli ptáci,
cestičkou, jež kdesi v daleku se ztrácí –
ruku v ruce, sami, tělo blízko těla –
Viď, ty vytoužená vílo osamělá!
Jaký to byl tehdy od nás šťastný nápad!
Lesklý kotouč slunce právě v horách zapad –
mha se táhla z dolin, tma šla v lesy hýřit,
před pohledem mým již nemohla ses pýřit –
Do daleka šli jsme rychle od všech lidí –
Dávno všecko kleto, co již člověk vidí.
A my svoji lásku čistou jsme mít chtěli,
tělo vedle těla – pyšní – osamělí.
„Kdo tu cestu šlapal? Kdo tu kráčel prvý?
Mýtil ji svým potem, nebo svojí krví?“
Vílo moje milá, po tom nic nám není,
leťme do daleka volni, opojeni –
Zda tu kdo šel kdysi, kdo tou cestou prošel –
po tom nic nám není. Zhynul nebo došel.
A nám nutno v houští, kde se cesta ztrácí,
kde už ani pět si netroufají ptáci.
V dáli od člověka, novou cestou kdesi,
zpívat v širé, tmavé, nekonečné lesy.