To byla zázračná a velká Noc,
jež uprchla před slunce východem.
Jen blýskla se pod nebes jasným sklem
a spoutala hned všecko ve svou moc.
Tak vidím Ji, jak byla přede mnou,
jak tvář svou stáhla v úsměv zářící,
a šťasten jsem, jak hříšník kající,
jenž vidění měl bloudě pustinou.
A kolem bylo plno tichých gest –
já cítil něco na své tváři hřát
(snad Čas se učil vrásky na ní psát)
a nevěděl jsem jistě, co to jest.
A ona stála, jako dříve, tak,
kam dechla, všude zazářila běl – – –
Pak celý den jak nemocný jsem šel
a chvěl jsem se, když někde křičel pták.