U stola sedě unaven jsem psal –
V tom na okno mi někdo zaklepal.
Než jsem se zved', bych šel mu otevřít,
už slyšel jsem ho kvapně dále jít.
A než jsem za ním pohleděl,
už sotva jeho krok mi z dálky zněl,
on dávno kdesi osamocen šel.
Kdo byl to, nevím. Nemoh' jsem už psát.
Mně zdálo se, že přijde zaklepat.
A počká, až mu přijdu otevřít
a přijde ke mně o samotě snít...
Kdo byl to, nevím. Myslel jsem si jen,
že poutník moh' to jíti unaven,
jejž uvítat jsem vždycky tak si přál! – –
A on se bál, že bych ho odehnal! – – –
U stola dlouho seděl jsem a psal,
a nikdo nešel, nikdo neklepal. – –