Ven do mlh vyšel jsem si zimy nadýchat se
a do ní zahodit tu celou tíhu dne,
v níž zhynuly mé touhy nudou těžké práce
jak exotický květ, jenž mrazem uvadne.
Mám rád chumáče listí, od loňska jež zbyly,
a obrácené stromy dole ve vodách
a potok hrčivý, jenž v blízku zurčí chvíli
a o pár kroků dále hyne někde v tmách.
Sám patřím do vody, jež do daleka plyne
a naslouchám, jak z dálky jde sem dusný hřmot
a dívám se, jak tvary vlévají se v jiné,
jak svit je opouští a prchá do samot.
A polem zvolna jdu, kde brázdou tma se vláčí
a do hrud vlhkých dýchá otravný svůj dech
a na prsa se žitím unavená tlačí,
jak v nocích dlouhých Upír v rozpoutaných snech,
a kolem vrb jdu, jejichž pahýl strmí němě
a který z kmene u ran pučí nesměle.
Jdu samoten a smuten děsím se, jak ve mně
hrá trouvér zoufalství své písně zemdlelé.