Ve chvíli útrap vstalas před mou duší
s tím vlasem černým, úbělovým tělem
a smála se’s, jak srdce moje buší
a jak mru touhou po tvém těle skvělém.
A lekníny své nevinny – tak bílé –
na vodách mládí vyrostlé hladila jsi
(až vážky splašené se rozlétnuly čile),
já chvěl jsem se – mně že je dát chceš asi.
A šílen zařval: Trhej rychle tedy!
a skočil stisknout prsty ruky Tvojí
já vášní mdlý, a předtuchami bledý,
jenž rád by těšil, ač se těšit bojí.
Ty’s prchla – – Hlas můj dozněl v lesní tiši –
Já chtěl Ti tolik říci – tolik vlíbat! – – – –
Teď nikdo už to nikdy neuslyší.