Z vesmíru moře vystupují páry –
Vše ztrácí se v nich a vše spolu splývá
a vše opouští určité své tvary,
jak oko znavené se na vše dívá...
A šedého jich temna zvuk se děsí.
Tak ticho je, jak někde v hloubi země,
a v jeho vlhku sotva tušíš lesy
jak třesou se a jak se chvějí jemně.
A mlha padá... Zříš už jenom sebe...
Vše kolem jakby utonulo v šedi.
Mráz cítíš jen, jak v tělo tvoje zebe
a zříš tvář zimy, jak se z mlhy šklebí,
a jsi tak sám v tom chladu mlhy šedé.
Mha přes srdce ti hází závoj tenký
a kouzlo šedé příze kolem přede
a do duše se dívá na myšlénky.
A zas je ticho. – Kdy se něco vzruší!
Ach, marně čekáš. Všecko ztuhlo mrazem,
a zima tobě děsem v spánky buší –
A přece stojíš, jako spoután na zem.
A čekáš přece... Aspoň výkřik ptáka
chceš zaslechnout; jen ducha v hrůze ticha!
Vždyť cítíš, jak tě smrt tím tichem láká,
a chvěješ se, jak mlha na tě dýchá.