Už tomu dávno. – To jen vím,
že den pak po snu svítal,
v němž píseň divnou v divný rým
kdos v blízku zvolna vplítal
a na nástroji neznámém
se ztrácel v adagiu –
A bylo ráno. S celým snem
šla jako paprsk svíce,
jež svitla chvilku pod hradem
ze skulin okenice – –
Pak chtěl jsem píseň zazpívat
a chtěl jsem průvod zahrát,
v němž mělo znova chvíli lkát
mdlé ptáče žlutých zahrad.
Co jsem se jí pak načekal
a naždál do úpadu!
Však život z paměti ji svál,
jak vůni květu v pádu.
A léta hledám znova zas
tu hudbu svého mládí
a bílý již jsem shlédnul vlas –
a nic ji nepřivádí.
A léta hledám zas a zas – –
V tmách dávna stále svítím,
však cítím, že to temno as
již nikdy nerozsvítím.
Kdo hrál to tehdy? Nevím nic.
Nic nevím. – Jenom tuším,
že z dávných věků popelnic
mně doleh' šelest k uším.