Vím, nikoho bych neuviděl,
kdybych tak rázem vyšel ven;
však tuším, že tam Někdo stojí,
jehož se duše tolik bojí! –
a že se dívá do oken.
A v hlavě zlověstně to buší –
já náhle cítím, jak jsem sám,
a Onomu jak oči svítí:
přec nemůže to jinak býti,
ty zvuky nemohou být klam.
A vím, až ráno vyjdu před dům
(sníh bude se zdát netknutý!),
že pro mé oko utýrané
tam tisíce stop malých vzplane,
až popatřím tam sehnutý.