Ten, jehož jsem se vždycky bál,
mne už i tu zas vyšukal
a v nocích temných, bezlesklých
zas dává slyšet mi svůj smích,
a když si dvéře zavírám,
on tlačí se mi v jejich rám
a do oken mi klepe zas,
když zaclonit je toužím v ráz,
a když jsem zhas' a když chci spát,
on klepe silněj do mých vrat
a vichrem se mi rozchechtá
a po zdraví se pozeptá –
Že do pokojů vklouznul as,
to tuším již – Jde z něho mráz,
jak sahá tu kdes rukou svou
a hledá cosi pod hlavou. –
A vím – už bude dávno den,
než vyrvu se mu unaven –