Rád bych do vlasti se vrátil,
Kdež jsem jednou šťastně žil,
Kdež jsem léta dětství svého
V nejkrásnějším květu snil. –
Tak jsem toužil ve dne – v noci
Po té tiché vlasti své,
Blouzníval jsem, že mi štěstí
Tam zas jednou pokyne.
Z ciziny se zase vracím,
Dlím již v starém ráji svém,
A jak děcko matku líbá,
Líbám já tu chladnou zem.
Divné mi to vše přichází,
Toť je táž vždy krajina,
Jenom chladně háj mě vítá,
Není v něm však dívčina.
Kaplička teď opuštěna,
Kdež jsem se vždy modlíval,
Kolem níž jsem s drahou milkou
V svaté lásce bloudíval.
Tamto stará jabloň stojí,
Nyní ale holý peň,
Vůkolí tak teskně dřímá!
Kam pohlídnu, smutek jen.
Slavíčkové, jenž mou lásku
Večerem opěvali,
Ulítli před tváří bledou,
Jakby víc ji neznali.