Noc.

Noc vábná, teplounká jak dívčí obejmutí! Sto tisíc hvězdiček pláň nebes pokrývá; vše kolem ztichlo již, strom každý bez pohnutí, jen ob čas procitna mdlou hlavou zakývá

a sype květů dešť – a usne. – Pod perutí pak bůžka Morfea zem celá spočívá. Jen v dálce u řeky, kdes v šerém olšin taji své písně slavíci v báj noci klokotají.

Jak vše to velebno! Co něhy neobsáhlé, ó noci, družko má, v tvém dřímá náručí! Co božství zjevuje, kam touží srdce sprahlé, co řídí čápů let, nás písním naučí,

co nitrem ozve se jak z dálky zvuky táhlé, co sny mé vyzlatí, v tlum vášní zahučí: to vše, ó mistryně, vše plynouc pod tvou ruku se pojí v akkordy a jásá ve souzvuku!

A souzvuk v srdci mém! Žal, co mým zmítal citem, když tužeb ruiny řad množily mých ztrát, bol zašlou pro mladost, kdy vlásků aksamitem v líc dívku zulíbav, já blah jsem mohl hrát,

trud, ve tmách všednosti kdy za naděje kmitem jsem, bloudiv, zoufal si, žil, zmíral nastokrát – vše skolébá tvůj dech, tvé kouzlo spojí k smíru a duch můj očistěn plá hvězdou ve všemíru!

A já zář nadšení, ó báji nevystihlá, pramáti přírodo, v tvou metám prohlubeň! Zřím, jak tmy roztály, jak bludů tma se zdvihla, zřím budoucnosti svit, snah nových vzrůstat peň,

zřím, ve škebli jak snů se perla činů mihla, v tvé řízy záhybech svých příštích písní žeň, jež na mne usednou jak květy na keř hlohu – zřím, lásce jak učíš mne k sobě, k lidstvu, k bohu!