Dnes ještě nenapsáno v božím soudu,
že my jsme ze všech národ jediný,
jenž zrozen k otroctví, jejž dějiny
jak zvadlý list po vírném snesou proudu.
Nám na hrob navezli již mnohou hroudu
a počítali nám již hodiny,
jak supi kroužili kol otčiny
svůj lup větříce v ssutinách a troudu.
A Bůh jen psal a jeho tvář se tměla
a děl: „Já sešlu vaší ku spáse
nejmocnějšího ze svých archanděla:
To lásku k sobě, živu býti chtění!
než do svých účtů vpíšu: Rovná se!“
Bůh píše, píše – Lásky v Čechách není.