JSTE, Čechy mé, jak strom je v širém poli,
tak opuštěný, sirý, truchlící,
vydaný blesku, bouřné vichřici
a každého, kdo kol jde, na svévoli.
Jen časem na něm ptáče zašveholí
a je to píseň v duši ryjící,
v níž srdce puká siré pěnici,
vždyť ono přec to jenom tuze bolí.
Ty otřískané větve, kdo je zhojí?
v tom zřidlém listí stesk? – kdo rozumí?
Ty’s, lípo, samotná i pěvci tvoji!
Ti ostatní jdou kolem tupí, klidní
i zoufalstvím když snět tvá zašumí –
Ó, my jsme přec jen bídní, ach, tak bídní!