S nebeské výše anděl slet,
jak slétá papěrka sněhu,
tak zvolna, tak zlehka na zemský svět:
leč kam jen stoupil kročejí,
zanechal zlatou šlépěji.
Procitlo dítko ze zlatých snů,
perutě bílé úsvitem dnu
od kolébky jeho se vznesly;
je marně v tu chvíli už hledal zrak,
leč na rtech zbyl úsměv nebeský tak –
a jeho rty ponejprv hlesly.
V mrákotách bolu o vlhkou dlaň
kdos bledou a zrytou opíral skráň,
neb celý život byl svízel! –
tu zdálo se mu, jako dech
by rtů ucítil na svých rtech
a s úsměvem jak vzhůru vzhled,
jen na okně se pohnul květ,
jak motýl byl by zmizel.
Strmácen tělem, na duši,
šel dělník ráno k dílu;
to tisícové netuší,
jak za zlatou jde šlépějí,
kdo v duši vdech mu naději
a v paž i srdce sílu. –
A básník vyšel v kraje dum
jak v moře beze vesla;
tu slyšel jako křídel šum
a myšlénky se hrnou k rtům
a v klín mu píseň klesla. –
Svět ve svém boji, ve svém běhu,
když anděl sletne v hluchý tlum,
jen dí: „Hle, spadlo pírko sněhu!“
a přece každou kročejí
jde zlatou jeho šlépějí!