S nebeské výše anděl slét,
jak slétá papěrka sněhu:
tak zvolna, tak zlehka skroužil se v svět;
leč kam jen vstoup, za kročejí
zanechal zlatou šlépěji.
Zbudilo dítko se ze zlatých snů,
perutě bílé úsvitem dnu
od kolébky jeho se vznesly:
je marně v tu chvíli už hledal zrak,
leč na rtech zbyl úsměv nebeský tak –
a jeho rty ponejprv hlesly.
V mrákotách bolu o vlhkou dlaň
kdos bledou a zrytou opíral skráň,
neb celý život byl svízel! –
tu zdálo se mu, jako dech
by rtů ucítil na svých rtech
a s úsměvem jak vzhůru vzhled,
jen na okně se pohnul květ,
jak motýl byl by zmizel.
Strmácen tělem, na duši,
šel dělník ráno k dílu,
to tisícové netuší,
že za zlatou jde šlépějí:
kdo v duši vdech mu naději
a v páž i srdce sílu. –
A básník vyšel v kraje dum
jak v moře beze vesla,
tu slyšel jako křídel šum
a myšlenky se hrnou k rtům
a v klín mu píseň klesla. –
Svět ve svém boji, ve svém běhu
když anděl sletne v hluchý tlum,
jen dí: „Hle spadlo pírko sněhu!“
a přece každou kročejí
jde zlatou jeho šlépějí!