Ne smrt, – nás život ztýrá. Drsnou dlaní
nám bije v tvář a nad šijemi mává
svým bičem: „Dál, jen dál!“ A poušť jak žhavá,
dav spoutanců jí žene bez ustání.
Za každý květ a svitu pozaplání,
jež trudnou cestou zem či nebe dává,
on udeří a šlehne do krvava:
čím šťastnější byl mžik, tím hlouběj’ zraní.
Tu z oasy jde Smrt; – a vážná, velká
– v svém truchlém zraku děsu ani stopy, –
se schýlí k utýraným beze slova,
jen stiskem ruky mluvíc; – naši chopí
a dumná, mhavozářná spasitelka,
nás odvede z pod biče tyranova.