Jest život milá kniha, kterou čteme;
ať ta, neb ta, – je každá nejdražší
tomu, kdo čte; ji rádi nezavřeme
o vůli své a čtení unáší
nás tak, že vše co kolem, jenom bývá
jak šumný zvuk, jenž v ucho doráží
a v duši nevejde: tak duše splývá
s tím dějem povídky – a neváží
jak den a hodiny se zvolna snují.
A zatím venku stíny poletují
a světnice se plní soumrakem
a písmo se nám mihá před zrakem;
a setmí se. My víme: Večer spěje –
a odkládáme knihu s povzdechem.
A nikdo nedočet se konce děje.