Nějaká malba kacířská a stará,
ač na věži se rozpadává v kusy,
než kardinál dnes přijede, pryč musí!
– kdo vikýřem by vylez’ tam než Kára!
Byl nemocen sic od samého jara
a ještě vrávorá, – však ať to zkusí!
beztoho žebrák obec s dětmi dusí,
– a Kára jde, chceť konšel to i fara.
A Kára vylez’, – rozhledl se v dole
na tu svou chalup, nezorané pole,
vzpomenul dětí, – vzpomínati musí!
V tom zvony udeří a kočár cválá
– a dole kacířské té malty kusy
jsou s Károu, jak ten purpur kardinála!