ZE všeho, co jsem žil a co jsem sníval,
mi zbyly trosky jen.
A přes ně dál se valí žití příval
v den jako den
a každý prázdný zeje
prost štěstí, vzpomínek a bez naděje.
Sklonila ke mně světlou svoji hlavu
dnes večer duma, svatá duma má,
ta ztracená ve všedním davu
mých děl, mých myšlének. A tma
s mé mysle schází; – vidím hvězdu plát...
Buď zdráva, hvězdo má, mi tisíckrát,
ty nejdražší, ty bílá, bledá, zašlá hvězdo má!
A v lesku svém, tom nejkrásnějším z všech
mne umřít nech! Ó dnes mne umřít nech!