ZAS květy pučí na stromech
a v sadu pějou ptáci,
a v dáli v skalných průlomech
zpěv kukačky se ztrácí.
Ó srdce, vzbuď se v důvěře,
ty’s spalo čas tak dlouhý –
slyš, jaro klepá na dvéře
a je tak plno touhy.
Pln touhy je ten smavý hled,
klín plný květné zdoby,
„Jsem jaro!“ volá, „nesu květ
i na zapadlé hroby.“
„A viz, jak též na květech mých
se rosná slza třpytí –
a koho nedojal můj smích,
ten není hoden žití!“