Co ty skáčeš, koni vraný,
přes ten úhor neoraný?
„Za tou hnědou křepeličkou
já si skáču na vše strany.“
V hrdlo lžeš, ty vraný koni,
kůň křepelky neuhoní,
pro koně jest jetelinka,
po křepelce, co mu po ní?
„Nač bych lhal, já koník černý
jsem jen svému pánu věrný,
pro tebe on hlavu věší,
nic ho v světě nepotěší.“
Vyřiď svému pánu, v poli
mne že tady nic nebolí,
ať nejezdí po úhoru,
ale jede k zámku v boru.
Na tom zámku bledá paní
čekala ho do svítání; –
on jest její, ona jeho,
po tom božím přikázání.