Ta země píď, kde květ má plod svůj nést,
mu dostačí, – tam prožije svůj den
v slunečné záři, rosou napojen
a v zem se vrací, čas když jeho jest.
Jen duše naše kams do říší hvězd
jde v kraje neznámé a dává v plen,
čím země blaží, jak by plod nést ten
kdes jinde moh’, kdo zde neuměl kvést;
zde, na té pídi země, kde je naší
zář věrných očí, těcha vlídných slov:
svit, rosa žití! – Můž-li poklad dražší
dát jiný svět? – Ó žij! – co více chceš?
Ty pravíš: Aj, to všechno vezme rov. –
Ó bratře, dá ti klid; – to dobré též.