Jen ve smyšlenkách záhad pln je svět;
v bdění i spaní, nejvíc kdy jsme sami,
jen mozek náš jej plní mátohami
a za prah smyslů jdeme s nimi v let.
Nám nedostačí opravdovost běd
ni úsměv žití; srdce vidinami
se trýzní, těší víc – a mníme, s námi
i do hrobu že lehnou naposled.
A hle, jde od východu ku západu
všem cesta rovná; jitro jest a den,
pak noc a klid; – a v podvečerním chladu,
ať obzor plný hvězd, či zasmušen,
hle kříž: dvě břevna, člověk nah, vše hluché,
on sám. – To všecko je tak jednoduché.