TA sláva, kterou lidstvo věnčí krále, ten vavřín, který z krve vypučí tisíců padlých v muce neskonalé, ten jásot davů, jenž se rozhučí,
když v triumfu si vezou modlu svoji za skutek dobrý nebo za zločin: – ta sláva mělká není slávou Tvojí, Ty, který žil jsi, – svého lidu syn,
a pohřben’s – v lidu svého náručí. Sám dítě z lidu, stál jsi v jedno s nimi v jich práci, boji, slz i slastí proudu, s tím srdcem, které kruhy železnými
jak přikováno bylo v každou hroudu, kde česká síla zanechala sled ať slávy záplavou neb mořem běd – s tou duší čistou, velikou a vřelou,
nic nežádající, než vlastí celou by vzešlo slunce ještě jedenkrát, jak Ty’s je viděl v dobách slávy plát. – Jen ve svých snech! – a život Tvůj byl snem,
v němž na sebe jsi zapomínal zcela. Ty’s jenom děl: „Matičko osiřelá, kdy tebe zase z prachu pozvednem’? Matičko, matko, domovino sirá,
což už ta noc nebude nikdy dnem? – Viz, matko má, jak mi to srdce svírá, jsem chud a sláb, – leč, co ti mohu dát, je všechno tvé: můj život, moje snění,
má práce, moje každé pomyšlení; vše, matko moje, vezmi nastokrát!“ Jak nocí táhne hejno labutí v jih slunečný a jejich teskné pění
a šumot bělostkvoucích perutí poutníka zbudí, který z unavení kdes klesnul podél cesty bez naděje a zaslechnuv je dí: „To labuť spěje
tak vysoko a do úmoru v dál –“ a vstane pak a jejich kráčí směrem: – hlas Tvůj se ozval chladné noci šerem a doslechlo jej srdcí na tisíc,
svůj celý stesk a celý v něm svůj žal a pravili: „Hle, také jeden z nás a nezoufá! – jen slyšte jeho hlas, jak vítězně teď letí v nebesa,
trpí co my, však v boji neklesá, nuž, pojďme za ním, – lepší době vstříc!“ Byl’s v světě sám, jak opuštěný kmen, a vítr bral Ti lupen po lupeni,
a když jsi kles’, – sám bouří vyvrácen, to mohl Tobě záviděti král, jak tisícové s Tebou ku temeni se brali svatých Vyšehradských skal! –
Neměl’s tu matky, bratra, sestry žádné, však z cizího-li oka slza padne, ta váží tolik, jako krve svazky: Tvůj lid Tě miloval a hrob Tvůj svlažen
byl tisícerou krůpějí té lásky – Tvůj lid to cítil, kdo mu bouří sražen. A ze rtů chudiny, těch lidí práce, to znělo za Tebou: „Nuž tak jdi s bohem!“
a ze rtů dětí znělo to: „Spi sladce!“ a ze rtů soudruhů: „Po boji mnohém jdi, příteli, a odpočin tam sobě!“ – A přejdou léta – a tam na Tvém hrobě
snad růže zvadnou, – ale zastaví se poutník tam, to z těch, kdo věřit budou, jak věřil’s Ty za ranní záplavy, že nad rozrytou českou, svatou, půdou
zasvitne slunko přec, – přes všechny mraky! A půjde dál se zvlhčenými zraky, byť u Tvých nohou postál jenom mžik, a řekne: „Tobě tady pod tou hrudou
za vše, a za vše, lidu Tvého dík!“
Cookies on Poetry Cove