NEDBEJ toho, jak co bude,
všechno ber, jen jak co jest:
úsměv, oči pláčem rudé,
cestu tmou i v záři hvězd.
Unavení, slabí, kvilní
leží vůkol cestou tvou,
ale také velcí, silní
kráčeli tu před tebou.
Mysle tuhé, nepoddajné
bez stesku a bez hlesu
s vírou v život do mhy tajné
zacházeli bez děsu.
Duše tiché, snivé líce
s věčnou lampou v srdcích svých,
ostrých trnů nedbajíce
ztrácely se v červáncích.
Kam? – To zvíš. – Zde do skaliny
vryli ti svou šlépěji.
Jdi! – je dost, že v tvé kdos jiný
také půjde snadněji.