O bože, bože, ten když svět jsi stvořil,
tak lepý, krásný, k samé určen lásce,
či zamýšlel’s jej v lup dát dravé chásce,
či chtěl’s, by červ, jejž’s stvořil, zas jej bořil?
Což nechtěl’s, aby volny světy byly
jak Ty, než čeho v pustém bylo šíru,
či neurčil’s jich k svobodnému víru,
nechtěje, aby na řetězích hnily?
Proč trpíš jich, těch rouhačů Tvé vůli:
že’s vzduch učinil, sup by volněj létal,
a zem, by tvor Tvůj do prachu se metal,
a oheň, pout by tyrani v něm kuli?
Myšlence jedné koří svět se celý:
To’s Ty, – krom Tě kdo dít smí: Já jsem jeden,
jenž vládnout smím, kdo k jiným: K poutám’s veden!
Prach prachu: „Modla jsem, ty klaň se!“ – velí?
A přec tak jest – ta muška v každé chvíli
se volná shřívá – kvítek volně vschází,
to ptáče volné píseň pěje v mlází
a muž, Tvá chlouba – všechněch bídnější-li?