O Bože, Bože, ten když svět jsi stvořil,
tak lepý, krásný, k jasu jen a lásce,
či zamýšlel’s jej v lup dát dravé chásce,
či chtěl’s, by červ, jejž’s stvořil, zas jej bořil?
Což nechtěl’s, aby volny světy byly
jak Ty, než čeho v pustém bylo šíru,
či neurčil’s je k svobodnému víru,
to nechtěje, by na řetězích hnily?
Proč trpíš jich, těch rouhačů Tvé vůli:
že’s vzduch učinil, sup by volněj létal,
a zem, by tvor Tvůj do prachu se metal,
a oheň, tyrani by pouta kuli?
Velebě jedné koří svět se celý:
to’s Ty; – kdo jiný dít smí: „Nade všemi
jsem já“, – kdo z lidí lidem: „Všichni k zemi!“
Prach prachu: „Modla jsem, ty klaň se!“ – velí?
A přec tak jest; – ta muška v každé chvíli
se volna shřívá, kvítek volně vschází,
to ptáče volné píseň pěje v mlází
a člověk, chlouba Tvá, – všech bídnější-li?