Vy pušky máte, my jen holé ruce,
my právo jen, vy máte násilí,
nám titulů se zrádců udílí,
vám za zločin se dává absoluce.
Vy pány jste, my schátralou jen luzou,
vám v povel hon jde slepých otroků,
my nadšených jen máme proroků,
my láskou jen, vy bojujete hrůzou.
Vám kyne čest, nám pranýř, úmor, hany,
vám křížky v hruď, nám bodák nebo kříž,
vám k šejdům světlo, k činu nám jen skrýš,
my nic, vy v podpor máte velikány.
Vás v pyramidy kladou, ve Pantheon,
náš do všech uhlů vítr snese prach,
náš pomník Helota je v dějinách,
váš Caesar tam a hrdý Napoleon.
Nuž ať – tu kletbu všichni znají dnové,
že vaše pěsť náš kácí ideál,
však znají též, že vždy zas z prachu vstal
jak „země syn“ kdy čerpal síly nové.
Tak často již nad skrváceným světem
tyranů houkla hymna jásává:
Zasedněm k hodům! Ticháť Varšava –
– ticho hřbitově kostmi na posetém.
Tak často již si budovala tróny
na kupách mrtvol havěď hýřivá,
kypěla hudba, číše pěnivá
– slzy to horké utlumené stony.
A na posměch krvavým stínům hýká
rouhavé v chrámech: „Pochválen buď bůh“,
však jaký ryk to zahřměl pánům v sluch?
to Rob’spierre, to Harmodia dýka.
Jen tropte dál své krkolomné špásy,
my – také své; snad zas nás porvete;
nech – z naší krve mstitel vykvěte,
čí vítězství však – to dopoví časy.