CO květů, zpěvu a tuchy
ten jarní vykouzlil dech!
na jeden lupínek suchý
mne chvilku vzpomínat nech.
Jak dnes ty jabloně kvetly,
– ach kolik již tomu je let! –
a v knihu, jak spolu jsme četli,
spad’ jeden zrosený květ.
My tenkrát věřili v štěstí
na dlouhý, na věčný čas,
však jaro přestane kvésti,
a jiným přichází jas.
A z tvého jarního kvítí
zbude jen uvadlý list,
a rosou v té knize žití
nelze ti o něm ni číst.