TAK to bolné vzpomínání
duší mou mi táhne zas,
jako větru zastýskání,
v lupení když sáhne mráz.
Co tu jarem bylo květu,
v něm tak mile zpíval pták;
spadly květy, ku odletu
pták se zved’, ach dávno tak!
Květy vonné, čisté, bílé,
strom to ví, že musí jít,
na tebe však, ptáče milé,
přec mu nelze zapomnít.
Třeba se už jíní lesklo
v snětích květů v podobě,
ještě se mi pozastesklo,
ty mé ptáče, po tobě.