To na moři den první,
a den to zasmušilý,
loď ubíhá a břehy
se právě do vln skryly.
A tmavé kolem vody;
jen u lodě se pění,
a těm, kdož na korábu,
též veseleji není.
S paluby hledí zástup
za zemí zniklou v mhavě,
a píseň v rozloučenou
doskřípal hudec právě.
V skřipkách to ještě zvučí,
však hudec stisk je v páži,
a mnohý ston, jak v skřipky,
zpět v staré srdce sráží.
A chvíli němo kolem
a druh se k druhu stiská,
pak: „Zahraj ještě jednou!“
to bujně z tlupy výská.
„Ej, zahraj veselejší,
ty starý muzikáři,
ať už nám přece jednou
ten smutek sejde s tváří.
Ej, zahraj veselejší,
než nám tam doma hráli,
tam doma samý smutek,
ať veselo je v dáli!“
A veselo hrá starý,
na lanovém hrá kolu;
aj v také hudbě k tanci
se zapomíná bolu.
A kol se vlny krouží,
a kol se vlny pýří,
však stále veseleji
to na palubě víří.
A kolem vlny šumí,
a kolem vlny hučí,
však dumněji a dumněj
ty skřipky do nich zvučí.
A bolněj vždy a bolněj,
leč kdo to cítí v plese?
jen starý slouchá písni,
jak v šumot vln se nese:
„Srdce moje těžké,
srdce moje teskné,
vždyť se vlašťovici
po hnízdě zasteskne.
A ta domovina
naše je tak sirá,
ale v té cizině
těžko se to zmírá.
Ono i to ptáče
naposledy vzkřikne,
než v hlubokém moři
beze stopy znikne!“