Pro to jedněch očí lhaní,
dítě mé,
přišlo’s mi tak z nenadání,
dítě mé!
Bledá jsou tvá líčka malá,
dítě mé; –
však jsem já se naplakala,
dítě mé.
Zapomněla jsem už všeho,
dítě mé:
že’s jen mělo oči jeho,
dítě mé!
Před lidmi se nezastydím,
dítě mé,
oči ty však nenávidím,
dítě mé!
Ale to jsou řeči liché,
dítě mé –
tvé už jsou tak hodné, tiché,
dítě mé.
A ty vlásky tvář ti zlatí,
dítě mé,
že ji musím zulíbati,
dítě mé.
Přec jen škoda, – že se na ní,
dítě mé,
nedočekám pousmání,
dítě mé!
Už se stalo! – můj andílku,
dítě mé, –
pojď, dám si tě na postýlku,
dítě mé.
Vzpomínáš mi na hrdlici,
dítě mé,
na krčku pruh černající –
dítě mé!
Děsíš mne tou černou prouhou,
dítě mé!
Pojď, dám košilku ti dlouhou,
dítě mé.