To kvítek poslední, to květ je mroucích –
když mlhy začnou slunce barvit jas,
a v noci chlad se skrádá do hvězd žhoucích
a těm, kdo k nim tam hledí, v srdce mráz.
A mnohé štěstí vypučelo s vřesem
a přišla zima, všechno uchladlo,
a přišel sníh a na květy ho směsem
i mnohou drahou ruku napadlo.
A sám a sám tu sedím s těžkou hlavou
a bledý, němý hledím na obraz
a na květinu před ním červenavou –:
Spi, dítě mé, – jen na mne čekal mráz.