Vracím se k vám, rodná pole,
písní svou vždy zas a znovu,
jak to horské přes vrchole
táhne peruť skřivanovu.
Únavná k vám cesta byla
cizím světem z bludné pouti,
křídla má se opozdila,
sotva moh’ jsem dolétnouti.
Ne už bujné nad osení,
vracím se k vám na strniska;
jarní píseň už to není,
stlumeně jen zvučí, stýská.
Vaše meze, chrástky, skalky,
co těch upomínek mají!
všechny jsou, jen jako z dálky
zvony k vám když doznívají.
Přec jen v podzimkovém chladnu,
– srdce teskné, peruť chromá, –
i když do brázd vašich padnu,
u vás jen jsem doma, doma!