Na své volky vzpomínám
zapřažené k pluhu,
jak jsou s ním tak věrných tré,
nerozlučných druhů.
Jak mi v poli orají,
jak mi s pole klidí; –
však si lásky zaslouží
někdy víc než lidi!
Pro to dílo klopotné,
stálé, mlčenlivé,
pro ty svoje poctivé
oči trpělivé.